Fjordský kůň
Krom plavého zbarvení a úhořího pruhu si od svých divokých předků uchoval jejich houževnatou sílu a mnohdy také zebrování na nohou.
Původ a historie
Původ fjordského koně sahá velmi hluboko do historie. Archeologické nálezy ukazují, že byl domestikován okolo roku 2000 před naším letopočtem. Relativní izolace skandinávského poloostrova napomohla k zachování jeho původního charakteru. Z konce 10. století našeho letopočtu se dochovaly četné obrazy a zprávy - fjordlingové figurují i na slavných runových kamenech. Dlouhá historie fjorda se projevuje také v tom, že je ušlechtilejší a vyrovnanější než jiná starobylá severská plemena koní.
Fjordling byl vikingský kůň, mimo jiné používán i při zápasech hřebců, které nezřídka končily smrtí poraženého. Vikingská krutost se projevovala i při tomto ověřování zdatnosti chovných hřebců. S Vikingy se toto plemeno také dostalo na Island, do Velké Británie a do Skotska a vydatně ovlivnilo tamní plemena.
Jako země původu bývá uváděno Norsko, kde je tento houževnatý kůň řazen mezi národní symboly země - patří mezi jedno z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Je nejpopulárnějším a nejznámějším koněm Norska, je ale pravděpodobné, že pochází ze střední Asie - už kvůli výrazné podobě s koněm Převalským. Do Norska se dostal později – přibližně před čtyřmi tisíci lety. Jeho název prošel v minulosti několika změnami – například Nordfjordling , Nordfjordhest, Vestlandhest, Fjordhest.
V poslední době se chov fjordských koní rozšířil do mnoha zemí. Důvodem tohoto rozšíření je jeho klidný temperament a pracovní spolehlivost. Je také velmi žádaný pro rekreační ježdění dětí. V Norsku je nyní chován především na západním pobřeží (Vestlanden), Norsko má dokonce podle evropské úmluvy o chovu domestikovaných zvířat odpovědnost za ochranu a rozvoj plemenného typu fjordského koně. Současným norským chovným záměrem a zároveň nejvyšším cílem chovu fjordského koně je směřovat skrze čistotu chovného programu k zachování charakteru a všestrannosti plemene, tj. zachování povahových vlastností typických pro toto plemeno.
Popis a charakteristika
Mezi hlavní charakteristické rysy fjordského koně patří výrazný úhoří pruh táhnoucí se od kštice přes krk, hřbet až k ocasu a barva jeho srsti, zachoval si totiž jako jediné domestikované plemeno původní divokou barvu. Rozlišujeme několik barevných rázů – hnědý plavák, rudý plavák, severoirský plavák, šedák a žlutý plavák. Hnědý plavák "brunblakk" je nejběžnější barvou. Vyskytuje se ve světlejších či tmavších odstínech. Barva těla může kolísat od krémově žluté po téměř hnědou. Rudý (kaštanový, červený) plavák "rodblakk" má světle rudo-žlutavou barvu těla, také v tmavším či světlejším odstínu. Hřbetní pruh je u rudého plaváka rudý či rudo-hnědavý. Vždy je tmavší než barva těla, nikdy však černý. V mladém věku mívají rudí plaváci bílá kopyta, v dospělosti ale ztmavnou. Severoirský plavák "ulsblakk" je variací hnědého plaváka. Tato variace je podmíněná dědičným činitelem, který v tomto případě sníží produkci pigmentu. Barva těla je téměř bílá nebo žlutavě bílá, hřbetní pruh má černou nebo šedou barvu. Šedák "gra" má barvu v odstínu od světle stříbrně šedé až po tmavě břidlicově šedou. Hřbetní pruh je světlejší než základní barva. Žlutý plavák "gulblakk" je u fjorda vyjímečnou variací, která je podobně jako u severoirského plaváka podmíněna dědičným činitelem. Tělo je žlutavě-bílé, hřbetní pruh má tmavěji nažloutlou barvu. U jedinců s celkově bílou kšticí, hřívou a ocasem může být úhoří pruh nezřetelný.
Fjordům roste dlouhá, splývavá hříva jako jiným koním, často se ale nakrátko zastřihuje podle starého zvyku Vikingů, a to tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými žíněmi na okraji (střední tmavý pás se zastřihuje na délku 10 cm, boční bílé části mají být přibližně o 2 cm kratší). Stříhá se od týlu až po kohoutek do oblouku, který krásně zvýrazňuje hřeben krku, kštice se ponechává. Střihy krajních bílých žíní mohou být různé, objevuje se například střih cik-cak a podobně. Ocas je hustý a plný, často stříbřitý s několika tmavými žíněmi uprostřed ohonu. Někdy bývá nízko posazený.
Dnešní fjordling je poměrně vyšší než jeho předkové, jeho výška se pohybuje od 132 do 142 cm v kohoutku, dlouhý je 140 až 150 cm. Má výrazný obdélníkový rámec. Je to robustní, mohutně stavěný kůň se silně osvalenou kulatou zádí a kompaktním trupem s hlubokým hrudníkem. Hlava je poměrně velká s malýma ušima, oči jsou daleko od sebe. Má krátký, široký a vysoko nasazený krk a také silné, mohutné plece. Kohoutek je plochý a zaoblený, většinou nevýrazný. Nohy jsou kratší a úměrné k tělesné stavbě, na spěnkách se mohou vyskytovat krátké rousy. Má dobrá kopyta s velmi tvrdou rohovinou.
Fjord je ustálené, starobylé plemeno s pevným zdravím, otužilostí, skromností a velkým výkonem.
Povaha
Kompaktní, tvrdý, odolný, inteligentní a odvážný koník, schopný práce i při velmi skromné potravě. Zejména hřebci jsou skutečnými osobnostmi. V drsné Skandinávské přírodě byl po staletí odkázán sám na sebe, je tedy schopen spokojit se opravdu s málem. Je svéhlavý a samostatný - spoléhá především na vlastní instinkty, hodnotí situaci z vlastního hlediska. Neznamená to ale, že je paličatý a tvrdohlavý, nic nedělá "natruc" svému jezdci. Pro člověka, kterému důvěřuje, udělá cokoliv na světě.
Moderní fjordling je univerzální kůň, který zvládne každou práci. Může se také naučit mnoha poměrně složitým akcím.
Využití
Fjordský kůň je všestranný, vhodný pro jakékoli odvětví jezdeckého sportu. Patřil k předním oporám zemědělství v hornatých oblastech, díky své obratnosti a vynalézavosti se uplatňuje i v nejtěžším terénu. Je vhodný jak pro vytrvalostní jízdy, tak pro parkur či drezúru, a samozřejmě také k rekreačním vyjížďkám a putování - těžko byste hledali druha na cesty s kvalitnějšími kopyty a stejně nezdolným optimismem. Dnes se již málo využívá v zápřeži, našel však uplatnění ve vozatajských soutěžích, v nichž svou obratností předčí jiná plemena.
U nás se také choval pro lesnické účely a byl křížen s huculem. Fjordhucul byl vynikající pro práci v težkém terénu, do českých lesů je ale poněkud lehký.
Zajímavosti
Fjordský kůň je důležitou postavou v legendách Vikingů. Vládce bohů Odin v nich jezdí na fjordském hřebci Slapenirovi. Jestliže je Slapenir dobře naladěn a v klidu nese svého pána po obloze, je krásně a slunečno. Pokud je ale hřebec vzpurný, vzpíná se, řičí a zlostně bije kopyty do země, oblohou křižují jiskry od jeho podkov.